Matějská jazzová pouť 2019

/ / Aktuálně

Dvacátého devátého dubna se jazzmani všech zemí spojí na koncertech Mezinárodního dne jazzu a budou se pálit čarodějnice. Ještě o den dřív dojde na oslavu sto dvacátých narozenin Duka Ellingtona a v Přerově se uskuteční memoriál Rudolfa Neulse staršího neboli Matěje, jenž se v roce 1966 největší měrou zasloužil o vznik Československého jazzového festivalu (ČAJF).

Jazzová tsunami, která se během dvou dnů přežene všemi kontinenty, zasáhne i Matějskou jazzovou pouť vystoupeními kapel, které Městský dům důvěrně znají. A protože přerovské publikum také dobře ví, s kým má tu čest, dojde při setkání starých známých na konfrontaci současnosti se vzpomínkami pamětníků.

V roce 1967 do Přerova přijela, zahrála a v soutěži kapel moderního jazzu na druhém ročníku ČAJFu zvítězila skupina Jazz Quartet Martina Kratochvíla. I když tomu je těžké uvěřit, dá se lehce spočítat, že leader tehdejšího vítěze, kterým je horolezec, filmař, skladatel, první český absolvent Berklee College of Music, jazzrockový průkopník, reprezentant showbusinessu a kdoví co ještě v jedné osobě, patří mezi naši jazzovou elitu už déle než padesát let. Taková pozice se nedá nadekretovat, té lze dosáhnout jen kombinací talentu a píle, se kterou Martin Kratochvíl na jazzové roli dědičné vypěstoval a sklidil stovky nebo spíš tisíce koncertů a desítky alb – od prvního titulu Coniunctio (spolu s Blue Effectem) až po Talisman. Originálními kompozičními nápady dodal charakteristický zvuk komorním sestavám, seskupením se zpěváky různého stylového zaměření (Joan Duggan, Helena Vondráčková, Oskar Petr, Mirka Křivánková, Jana Kratochvílová, Jana Koubková, Petr Kalandra, Ondřej Hejma, Michael Kocáb), ojedinělým projektům jako bylo Mezinárodní sdružení pro novou akustickou hudbu i jazzrockovému JAZZ Q. Od přerovské premiéry se v této kapele vystřídali mj. kytaristé Luboš Andršt, František Francl, baskytarista Vladimír Padrůněk, bubeník Michal Vrbovec ad. Současné složení má následující podobu:

Martin Kratochvíl – klávesy, leader

Zdeněk Fišer – kytara

Přemek Faukner – basa

Filip Jeníček – bicí

Imran Musa Zangi – perkuse

Od prvního ročníku ČAJFu reprezentovali slovenský jazz v Přerově skvělí tradicionalisté a modernisté, ale amatérských soutěží se nikdy nezúčastnil Laco Déczi. Americký trumpetista z Bernolákova působil už od roku 1962 mezi pražskou profesionální elitou – prošel kapelami jako Sextet divadla Rokoko, Jazz Outsiders, SHQ Karla Velebného, Reduta kvartet, TOČR a v roce 1967 založil kapelu Jazz Cellula. Členy jeho „jazzové buňky“ se stali Laco Tropp, Evžen Jegorov, Petr Král, Karel Růžička, Pavel Greifoner a později se v ní objevili také např. Svatopluk Košvanec, Josef Vejvoda, Petr Kořínek, Jiří Tomek nebo Zdeněk „Sarka“ Dvořák, se kterým Laco koncertoval a nahrával také v duu. Jeho zásluhou se v Praze objevila dvojice Sonny Costanzo a Dave Weckl, se kterou natočil „live“ album Jazzisimo. Slovenskou a českou část životní dráhy ukončil v roce 1985, kdy se přes Německo vydal do USA, kde se usadil natrvalo. V Americe sestavil kapelu Laco Deczi & Cellula New York, se kterou od roku 1990 každoročně pořádá koncertní turné po České republice, ale hraje také v Polsku a v Německu. Od gramofonového debutu Pietoso (1969) natočil cca 50 vlastních desek a navíc se podílel na třiceti projektech jiných kapelníků. Jeho životopis je dokladem múzické všestrannosti, kterou uplatnil např. při performancích, filmech a literárních dílech Jiřího Šebánka, při hraní ve filmech (např. Mučedníci lásky, Milenci v roce jedna, Kalamita, Pára nad řekou), při vymýšlení scénářů a realizacích vlastních filmů nebo při malování. Své obrazy doprovází komentáři, které se fantazií vyrovnají výtvarným předlohám a jsou stejně zábavné jako jeho samorostlé postřehy v knize Totálně vytroubený mozek.

Laco Deczi – trumpeta, leader

Jan Uvíra – klávesy

Michal Krásný – basa

Vaico Deczi – bicí